Sádlo se vyškvařuje z hřbetního tuku, z prsního tuku, ze střevního tuku nebo z tzv. syrového kruponového sádla. Největší výtěžnost má plsní tuková tkáň. Je to tukové pletivo uložené na vnitřní straně břišní stěny prasete. Vyškvařením plsního tukového pletiva se získá nejvíce sádla. Plsní sádlo se prodává v podobě srolovaných plástů. Syrové hřbetní sádlo (hřbetní tuková tkáň zvaná též špek) je zasyrova oproti plsnímu tužší a je z něho po vyškvaření více škvarků. Tuková tkáň na hřbetě obsahuje totiž více vaziva než plsní syrové sádlo. Střevní tuková tkáň je obsažena v závěsu střeva – v okruží. Označuje se také jako mikry. Je v ní hodně jiných součástí, zejména mízních uzlin, které způsobují, že střevní sádlo je méně údržné než ostatní druhy sádla a má někdy zvláštní příchuť. Kruponový tuk se získává s odřezků ze stažených vepřových kůží (kruponů). Tento materiál bývá do určité míry znečištěn a obsahuje také štětiny z kůží.
Tuková tkáň (syrové sádlo) se na jatkách seřezává s půlek, střevní sádlo se vyjímá při úpravě střev, kruponové sádlo se získává při úpravě kruponů. Tuková tkáň se chladí, třídí podle jakosti, řeže a škvaří. Hřbetní tuková tkáň se expeduje z jatek jako vepřové syrové sádlo s kůží nebo bez kůže v syrovém stavu a podobně se také expeduje sádlo plsní. Konzument z nich škvaří sádlo doma.
Vepřové sádlo se ze syrové tukové tkáně získává škvařením za vyšší teploty, zatímco lůj se za nižších teplot jen taví. Vepřové sádlo se škvaří v kotlech vyhřívaných parou nebo přímým ohněm, nebo ve zvláštních zařízeních, kde se sádlo škvaří parou pod tlakem. Sádlo se škvaří při teplotě asi 120 °C po dobu několika hodin. Nejkratší dobu se škvaří plsní sádlo, nejdelší dobu střevní sádlo a kruponové škrabky. Po škvaření se vyškvařené sádlo filtruje a nechává usazovat ve velkých kádích, popřípadě se odstřeďuje. Ze sádla se musí odstranit všechny zbytky tukové tkáně označované také jako škvarková tříšť. Je-li v sádle i v malém množství obsažena škvarková tříšť, rychle se kazí. Sádlo se dál chladí a ještě v tekutém stavu napouští do dřevěných čistých bedniček, které jsou vyloženy pergamenovým papírem. Na pergamenu je datum výroby sádla. V bedničkách se sádlo expeduje do prodeje. Na dřevěné bedničce je razítkem nebo etiketou označeno, kdy a kde bylo sádlo vyrobeno a jaká je jeho jakost. Je předepsáno, že sádlo nejlepší jakosti, tj. domácí sádlo, se označuje barvou červenou, sádlo I. jakosti barvou zelenou a sádlo II. jakosti barvou černou.
Po škvaření sádla zůstávají škvarky. Je to zbytek tukové tkáně obsahující hlavně vazivo, popřípadě menší kousky svaloviny. Účinkem vyšších teplot se škvarky aromatizují a spolu s vysokým obsahem tuku mají zvláštní příjemnou chuť. Pro konzum jsou určeny domácí vepřové škvarky, které vznikají škvařením tukové tkáně, krájené ručně na kostky velikosti 2 x 2 cm. Po škvaření se nechají jen okapat a nelisují se. Obsahují proto mnoho tuku (až 75 %). Jinak se škvarky lisují pod tlakem. Obsahují jen 20 % tuku a jsou určeny k technickému zpracování. Často se zybtyk využívají pro zabijačkový guláš
V prodeji jsou tři druhy vepřového sádla: domácí škvařené sádlo, vepřové škvařené sádlo I. jakosti a vepřové škvařené sádlo II. jakosti.
Domácí škvařené sádlo se získává škvařením plsního a hřbetního vepřového syrového sádla (tukového pletiva). Vyrábí se vždy přímým zahříváním (v duplikátorech), je smetanově bílé. Při 15 °C se dobře maže a má typickou příjemnou vůni po čerstvých škvarcích. Pro tento druh sádla jsou stanovena přísná posuzovací měřítka, tak například smí obsahovat nejvýše 0,3 % vody.
Vepřové škvařené sádlo I. jakosti se vyrábí ze stejných surovin jako sádlo domácí. Od domácího sádla se liší barvou, která je zpravidla bílá, s mírným šedožlutým nádechem. Chuť je méně výrazná, zejména proto, že se tento druh sádla vyrábí škvařením přímou parou a chybí mu proto typická příchuť po škvarkách. Dovolený obsah vody je stejný jako u sádla domácího.
Vepřové škvařené sádlo II. jakosti se vyrábí hlavně ze střevního tuku, kruponových škrabků a jiných surovin, kterých se nemůže použít při výrobě domácího sádla nebo sádla I. jakosti. Barva takového sádla je bílá nebo šedobílá, chuť nevýrazná, s příchutí střevního sádla. Sádlo II. jakosti smí obsahovat 0,5 % vody. Do II. třídy se také zařazují sádla, jež neodpovídají jakosti sádla domácího nebo sádla I. jakosti, sádla, která změnila smyslové vlastnosti při skladování.
Sádlo, které má horší vlastnosti, než by odpovídalo II. jakostní třídě, se označuje jako sádlo III. jakosti. Nepřichází vůbec do obchodu a je určeno bud na rafinaci, nebo pro technické zpracování (na mýdlo apod.).
Sádlo se ve výrobě a ve skladech ukládá v chlazené místnosti, zpravidla do teploty 12 °C. K dlouhodobému skladování se používá skladů a teplotou kolem 1 °C. Bedničky se kladou na sebe. Domácí vepřové sádlo se neskladuje déle než 3 měsíce, vepřové sádlo II. jakosti ne déle než 6 měsíců a sádlo III. jakosti ne déle než 3 měsíce. Jakost uloženého sádla se pravidelně kontroluje a odebírají se kontrolní vzorky, jež se odesílají na vyšetření. Při změně vlastností sádla se sádlo po eventuálním přehodnocení ihned vyskladňuje.
Pro skladování se vepřové sádlo plní také do plechovek, někdy i rozměrů 16 x 24 cm, obsahujících 4,30 kg sádla. Aby se sádlo lépe prodávalo, plní se také do kelímků, podobně jako umělé tuky. V domácnosti se sádlo uchovává zpravidla v porcelánové, smaltované nebo podobné nádobě na chladném místě, nebo lépe v chladničce.
Sádlo se získává také v domácnosti škvařením syrového sádla (tukového pletiva nebo tkáně prasete). Syrové sádlo se krájí na kostičky, popřípadě se umele na masovém strojku. Rozpouští se na mírném ohni, nebo v troubě. Na začátku škvaření se podlije nepatrně vodou. Musí se míchat, aby se škvarky nepřipálily. Vyškvařené sádlo má příjemnou vůni, škvarky jsou nažloutlé.
Sádlo má ve výživě význam jako zdroj tuku. V kuchyňské úpravě se z důvodů dietetických dává stále více přednost rostlinným olejům. Sádlo obsahuje hodně cholesterolu, což není z hlediska správné výživy žádoucí. Význam tuků je také v tom, že obsahují nezbytné mastné kyseliny. Jejich obsah není v sádle podstatný. Sádlo ovlivňuje svou chutí a vůní pokrmy.
Delším skladováním sádla v pokojové teplotě sádlo (stejně jako jiné tuky) žlukne. Žluknutí se urychluje světlem, zejména v místech, kam svítí slunce. Žluklé sádlo ztrácí typickou vůni, později páchne. Počáteční změny se projevují v chuti tím, že lahodná chuť se mění v nepříjemnou, označovanou také jako škrablavou (při polknutí působí nepříjemně v zadní části ústní dutiny). Při skladování přijímá sádlo pachy jiných potravin nebo látek. V chladničce za správného uložení vydrží sádlo déle. Údržnost sádla se zkracuje, bylo-li nesprávně vyškvařeno. Jednou z takových nepříznivých okolností je, když sádlo přijde do styku s kovem, třeba v otlučené smaltované nádobě. Stará zkušenost učí, že se sádlo skladuje lépe v dobře polévaných kameninových nebo porcelánových nádobách. Sádlo, které se začíná kazit, nelze zachránit ani přeškvařením a musí se urychleně spotřebovat.